Vnitřní hra o sebepřijetí

Vnitřní hra o sebepřijetí

„Kdo jsem já?“
„Kdo se ptá, kdo jsem já?“
„Kdo se ptá, kdo se ptá…“

Odpověď na to, kdo jsme, náleží v celém běhu našeho života. Ukazuje nám, kým jsme byli, kým jsme teď a kým můžeme být. K něčemu máme lepší dispozice a něco je pro nás vzdálené asi jako egyptské hieroglyfy. Na to, abychom mohli někým být, se ovšem nejprve musíme přijmout.

Dřív jsem trpěla na něco, co jsem sama nazvala osobnostní perfekcionismus. Osobnostní perfekcionismus je snaha o to být nejen nejlepší verzí sebe sama (což nutně neznamená perfekcionismus), ale být dobrý člověk.

Za každých okolností se chovat správně – být vždycky na lidi milá, mít pro ně pochopení, naslouchat jim, být spolehlivá, dodržovat termíny, nebýt vztahovačná, používat mozek a kriticky smýšlet… a těch věcí bych mohla vyjmenovat nepřeberné množství.

Spousta věcí mi není vlastních a spousta věcí mi v životě stála v cestě, a proto jsem je potřebovala odbourat. Za něco jsem ráda, že jsem to byla schopná eliminovat či zredukovat, u něčeho jsem to „vzdala“ a místo snahy se změnit, jsem se naučila se přijímat. Přijímat i svoje tzv. temné stránky.

Výsledek obrázku pro selfacceptance

Díky svému dětství jsem vyrostla do takové egocentrické osůbky (ano, moje vnitřní dítě potřebovalo pozornost a péči, o tom ale jindy), takže jsem myslela hlavně na sebe. A samozřejmě v průběhu života mi to bylo několikrát vytknuto a já se kvůli tomu trápila. Nebyla jsem si vědoma sama sebe a neviděla jsem důsledky svých činů.

Chtěla jsem se změnit, už jsem taková nechtěla být. Věděla jsem, že není správné být sobecký. (teď nehovořím o sebelásce, ale skutečnému zaměření se zejména na sebe s takovým tím postojem, že vás ostatní lidi moc nezajímají)

Jenže mojí motivací jsem nebyla já, mojí motivací byl strach z další kritiky od mého okolí. Najednou se z toho stal hon za dokonalostí ne proto, že bych dokonalá ve skutečnosti chtěla být, ale působilo to, jako bych nechtěla být nachytaná na švestkách. Chtěla jsem si ošetřit všechna svá slabá/temná místa, aby mě už nikdy nikdo nemohl za nic kritizovat. Strach z kritiky se stal mým hnacím motorem.

Jsme neustále kritizováni, a proto se neumíme přijímat

Možná jsem extrémní případ, ale já jsem si svůj život v mnoha ohledech potřebovala prožít v extrémech… asi proto, abych si pak více vážila rovnováhy, ve které se v současné době ukotvuji. Nicméně problém je v tom, že už od malička jsou na nás kladeny nesmyslné nároky. Dítě se musí hýbat takto ve 3 měsících, musí chodit v XY měsících, musí být takhle velké, takhle papat, dělat takové grimasy…

Pak to pokračuje ve škole, ale i další výchovou a nastavením našeho okolí, kdy je pozornost směřovaná na to, co je „na nás špatně“, na to, co na sobě potřebujeme „opravit“. Jako bychom byli rozbití, když nespadáme do nějakých norem.

  • Místo toho, aby nás okolí podporovalo, vyjádřilo více důvěry v nás a tím posilovalo naši autonomii a autenticitu, jsme v systému, který je nastaven na „oprav sám sebe“ místo „cti sám sebe“.
  • Místo toho, abychom se od mala učili zaměřovat se na to, co nám jde, v čem jsme silní a objevovali své talenty, okolí nás směřuje věnovat energii tomu, co nám nejde a v čem selháváme.

To asi proto, abychom si zakódovali spoustu komplexů, které jsou v konečném důsledku naprosto zbytečné. Každý má predispozice pro něco jiného. Hitler chtěl možná vytvořit dokonalou rasu nadčlověka (a možná nás to čeká s vývojem umělé inteligence), nicméně to není v lidských možnostech.

Když se zaměřujeme na to, co nám nejde, ztrácíme spoustu životní energie, kterou směřujeme někam, kde to nemá smysl. Jako bychom chtěli z umělce dělat člověka do kanceláře. Jako bychom chtěli sázet semínka do půdy, ve které nejsou žádné živiny. Příklad s umělcem a kancelářským člověkem je zcela evidentní, nicméně se to může projevovat i v mnohem méně zřetelných sférách.

Něco vyplývá z nedostatku lásky k sobě, něco máme prostě vrozené

Když se vrátím k předchozímu příkladu o mně a sobectví, tato tendence vyplývala z nějakých zážitků a traumat z dětství, kdy se sobectví stalo určitou formou obrany proti tomu, aby mi lidé dál ubližovali.

Nicméně pravda je taková, že já nejsem přirozeně altruista a i když jsem do velké míry svůj egoismus odbourala, i přesto mě to trápilo. Chtěla jsem to dotáhnout do konce, jenže to nešlo. Tlačila jsem se do něčeho, kým skutečně nejsem.

Nakonec jsem to vzdala, ale právě to „vzdát se“ je dost často ve skutečnosti (ode)vzdat se. Přijala jsem to, že taková jsem, a naučila jsem se být s tím komfortní. To se samozřejmě netýkalo pouze tohohle, ale mnohem více věcí.

A paradoxně přijmout to, že v této oblasti nejsem a nebudu dokonalá (jenže ta dokonalost taky vychází z určité představy a možná nějakého limitujícího přesvědčení) mně paradoxně dovedlo k absolutnímu vnitřnímu míru s ostatními lidmi a odbourání toho egoismu.

To samé platí pro mou nesystematičnost. Tíhnu více ke kreativnímu přemýšlení, ale moje chaotičnost mi stála v cestě. Opět se mi ji do jisté míry povedlo odbourat, ale tento (ne)poměr je ve mně vrozený.

Tak jsem to také přijala a jsem s tím v pohodě. Ano, občas se mi stane, že odepíšu na e-mail o něco později, než jsem měla v plánu. Ale když jsem tohle přijala sama u sebe, přestalo se mi to zrcadlit v okolí a lidé jsou s tím také v pohodě (nebo mi minimálně nic nevyčítají 😀 ).

Klíčem není nátlak, ale přijetí

Možná i tobě se děje to, že se tlačíš do toho být někým, kým opravdu nejsi. A možná jsou oblasti, ve kterých se neposouváš tak, jak bys chtěl, nebo se v nich neposouváš vůbec. A právě tady tyto oblasti stojí k zamyšlení, jestli to není právě o tom je spíše přijmout, než s nimi neustále bojovat a chtít je změnit.

A ono to často není jen o tom, jací jsme, ale i tom, jací jsme byli v minulosti a jak jsme se na základě toho chovali. Často se uvězňujeme v pocitech viny a studu za to, že jsme se v určitých situacích zachovali špatně, a neustále se k tomu vracíme, respektive se to snažíme zahrabat někde hluboko a už to nevytahovat. Problém je ten, že se nám to čas od času bude vracet, bude se nám to připomínat, právě proto, abychom to přijali a tu „minulost“ mohli opustit.

Dokud nepřijmeš svou minulost, nemůžeš se doopravdy posunout a vyrůst

Když opět poukážu na svůj příklad, byl člověk, vůči kterému jsem se chovala velice obsesivně. Z této obsese jsem byla schopná se dostat až po dlouhé době, nicméně když jsem se na to podívala zpětně, nesmírně jsem se za to styděla a trvalo mi nějakou dobu, než jsem to přijala.

Přijala jsem to jako součást svého vývoje a přijala jsem to, že jsem neměla ty informace a vědění, které mám dnes. Na druhou stranu, všechno zlé je pro něco dobré, a díky této cestě mohu teď pomáhat s tímto problémem i ostatním lidem.

Neexistuje vyloženě dobré a vyloženě špatné

Tento článek bych ukončila tím, že ať už jsi v životě udělal cokoliv a byl jsi nějaký, a zpětně to nebylo dle našich představ (či dokonce pociťuješ vinu nebo stud). dá se na to podívat z několika různých perspektiv. Jsou to zkušenosti, které můžeš využít ve svůj prospěch. Můžou se z toho vyklubat skvělé příležitosti.

Dokonalost života tkví právě v jeho nedokonalosti. Ani my nejsme dokonalí, jinak by to byla nuda. Všechny tyto zkušenosti dělají z života to, co je – pestrobarevná horská dráha, kterou si můžeme buď užít, nebo se neustále trýznit tím, co už nemá smysl.

Sebepřijetí předchází ovšem sebepoznání a sebeuvědomění. Pokud cítíš, že se chceš vydat na tuto cestu, jsem tu pro tebe jako tvůj kouč. Vyzkoušej ukázku koučování a podíváme se na tvůj život z nadhledu a zároveň můžeme objevit pro tebe zajímavou cestu vpřed. Registruj se zde.

 

Zdroj: Alessandra Lanzafame – www.selfdesigner.cz

Profesionální kouč a pomáhám lidem dávat jejich snům konkrétní datum, měnit jejich myšlení a využívat svůj potenciál tak, aby je jejich život bavil a naplňoval.