Rozhovor s Mikym Škodou: Není důležité, kam cestuješ, ale jak Tě to obohatí!

  „Není není důležité, zda při cestování uvidíš VÍCE 👀, ujedeš DÁL 🏎 či vylezeš VÝŠE ⛰, ale jaký se vrátíš 🙏 a jak s tím naložíš 💡.“… říká Miky Škoda – podnikatel, vizionář a cestovatel, se kterým si popovídal Tomáš Liszka – člen týmu Rise and Shine – Osobní rozvoj. Miky Škoda je podnikatel, vizionář a cestovatel „V 17 letech jsem začal cestovat kvůli představě, že za hranicemi je líp a hledal jsem jiný domov. Po zkušenostech ze 40 zemí jsem pochopil, že jediné, co v České republice chybí, je víra v cokoliv – především v sebe sama a v lidi okolo. To se svými aktivitami snažím změnit.“ Mrkni na video, které jsme natočili na Rise and Shine: Cestuj a objevuj 2018 a poděl se s námi o dojmy v komentářích pod...
O významu života… aneb jaké stopy skutečně zanecháváš v tomto světě?

O významu života… aneb jaké stopy skutečně zanecháváš v tomto světě?

Zamyslel ses někdy nad tím, jaký je smysl tvého života? Možná to nebylo zrovna v nejvíc pozitivní chvíli… tyhle otázky nás většinou napadají, když jsme v hlubinách sebe sama… Možná jsi zrovna přišel o všechno, spadl na dno, nebo se ti prostě jen zhroutil svět a přišel jsi na to, že vše, čemu jsi doposud věřil, nebyla pravda. Možná sis jen uvědomil pomíjivost života a fakt, že nikdy nevíš, kdy ten tvůj skončí, a zda tě po něm ještě něco čeká, nebo jestli je toto vše, co pro tebe kdy bylo, je a bude. Zda jsi rozjímal o samotě v depresi u lesa, nebo u piva s přáteli není podstatné, nicméně dnes ti uvedu několik důvodů, proč (podle mého názoru) má nejen tvůj život, ať už jakkoli „obyčejný“, obrovský smysl i dopad na ostatní. Jsi proklatě inspirativní. I když si to možná vůbec neuvědomuješ… Ano, skutečně. Teď si říkáš: „To určitě, čím bych já asi inspiroval?“ No, možná bys byl překvapen… Můj příběh ze života: Kamarádka mé maminky má dvanáctiletou dceru, párkrát jsme se tak zběžně potkaly, například když byly všechny tři společně na obědě a já se jen stavila mamce něco přinést, skočila jsem si na jeden drinky a zase jsem hned odešla. Jednoduše k žádné delší a výraznější interakci nedošlo. Později mi tato kamarádka sdělila, že jsem svou autenticitou, otevřeností, upřímností a jistou nebojácností její dceru inspirovala. Jak to tak mladé děvče poznalo z těchto zběžných setkání ani mně není zcela jasné. (smích) Já měla to štěstí, že jsem se o tom, že jsem někoho takto nepřímo a nezáměrně inspirovala, dozvěděla… Ale jsem si jistá, že se tohle děje...
Vnitřní hra o sebepřijetí

Vnitřní hra o sebepřijetí

„Kdo jsem já?“ „Kdo se ptá, kdo jsem já?“ „Kdo se ptá, kdo se ptá…“ Odpověď na to, kdo jsme, náleží v celém běhu našeho života. Ukazuje nám, kým jsme byli, kým jsme teď a kým můžeme být. K něčemu máme lepší dispozice a něco je pro nás vzdálené asi jako egyptské hieroglyfy. Na to, abychom mohli někým být, se ovšem nejprve musíme přijmout. Dřív jsem trpěla na něco, co jsem sama nazvala osobnostní perfekcionismus. Osobnostní perfekcionismus je snaha o to být nejen nejlepší verzí sebe sama (což nutně neznamená perfekcionismus), ale být dobrý člověk. Za každých okolností se chovat správně – být vždycky na lidi milá, mít pro ně pochopení, naslouchat jim, být spolehlivá, dodržovat termíny, nebýt vztahovačná, používat mozek a kriticky smýšlet… a těch věcí bych mohla vyjmenovat nepřeberné množství. Spousta věcí mi není vlastních a spousta věcí mi v životě stála v cestě, a proto jsem je potřebovala odbourat. Za něco jsem ráda, že jsem to byla schopná eliminovat či zredukovat, u něčeho jsem to „vzdala“ a místo snahy se změnit, jsem se naučila se přijímat. Přijímat i svoje tzv. temné stránky. Díky svému dětství jsem vyrostla do takové egocentrické osůbky (ano, moje vnitřní dítě potřebovalo pozornost a péči, o tom ale jindy), takže jsem myslela hlavně na sebe. A samozřejmě v průběhu života mi to bylo několikrát vytknuto a já se kvůli tomu trápila. Nebyla jsem si vědoma sama sebe a neviděla jsem důsledky svých činů. Chtěla jsem se změnit, už jsem taková nechtěla být. Věděla jsem, že není správné být sobecký. (teď nehovořím o sebelásce, ale skutečnému zaměření se zejména na sebe s takovým tím postojem, že vás ostatní lidi moc nezajímají) Jenže...
Hra s názvem život – 3 tipy, jak ji hrát, aby nás bavila

Hra s názvem život – 3 tipy, jak ji hrát, aby nás bavila

Tenhle článek nebude návodem na šťastný a spokojený život. Takových je na internetu plno. Navíc… kdo jsem já, abych ti radila, co a jak máš v životě dělat? Chci ti nabídnout pouze jinou perspektivu. Inspiruj se, ale naslouchej své intuici… V životě prožíváme spoustu situací, ze kterých nám vznikají zkušenosti. Máme tendenci si více zapamatovat ty negativní, protože nás zraňují. Často máme pak sklon házet se do role oběti a lamentovat nad tím, jak je život nespravedlivý. Jenže právě ty negativní zkušenosti, to, že nedosáhneme okamžitě toho, co chceme, že ta cesta je klikatá… je to, co dělá život zábavným. Pokud tyto zkušenosti nepřijímáme, vznikají nám vnitřní zranění. A na základě těchto zranění se pak může stát, že si obdobné situace neustále do života přitahujeme, a tudíž se opakují. A budou se opakovat tak dlouho, dokud k nim nepřistoupíš jinak. Právě naše vnímání životních situací, které se nám dějí, dělá rozdíl v tom, jakým způsobem náš život prožíváme. Je to způsobené i tím, že každý mozek a jeho způsob vyhodnocování, je unikátní. Každý člověk má unikátní mentální mapy (stejně jako má jedinečné otisky prstů), a proto dva lidé nikdy nemůžou vidět jednu situaci na 100 % stejně. Ale to není ten hlavní point… Já vím, já vím… teď se možná chytáš za hlavu a říkáš si, že se na světě děje tolik nespravedlnosti, tolik bolesti, lidé si tolik ubližují… Přece to nejde „jen tak“ přijmout. Přijmout to, co se nám v životě děje, neznamená smířit se s tím. Přijetí dané situace nás dostane do neutrality, ve které se můžeme rozhodnout, jak s tím nadále nakládat. Vždycky se můžeš vědomě rozhodnout, čemu chceš věřit. Vždycky se dá najít několik různých...
Sebeláska – tisíckrát skloňovaná a stále nepochopená. Jak jsi na tom ty?

Sebeláska – tisíckrát skloňovaná a stále nepochopená. Jak jsi na tom ty?

Sebeláska, dnes často skloňované slovo všude, kam se podíváte, přesto je stále považovaná za něco negativního, nežádoucího a často ji lidé zaměňují se sobectvím. Věty, jako ,,samochvála smrdí”, jsme nejspíš slýchali všichni a bohužel je stále moderní podrývat v lidech sebevědomí již od útlého věku. Navykli jsme si, že je normální si stěžovat na svůj vzhled, práci, život, prakticky na všechno. Nejhorší je, že jsme si na to navykli natolik, že pokud slyšíme, jak sám sebe někdo pochválí, když se mu něco povede, nebo že je někdo spokojený se svým vzhledem, prací (doplňte si, co vás napadne), považujeme takového člověka za namyšleného, nebo mu dokonce úspěch a štěstí nepřejeme, závidíme… V dnešním článku bych vám ráda představila svůj pohled na věc a vysvětlila, proč sebeláska nemá se sobectvím a namyšleností nic společného. Co je to tedy ta sebeláska?  Sebeláska není nic víc, než stav mysli, ve kterém chováte zdravou úctu a respekt vůči sobě samému. V praxi to znamená: · Přijímáte se takoví, jací jste fyzicky i psychicky · Znáte své silné a slabé stránky a uvědomujete si, že ty silné můžete rozvíjet a slabé optimalizovat · Dokážete se pochválit za své úspěchy a netrestat se donekonečna za své chyby · Řídíte se tím, co cítíte, že je pro vás nejlepší, a konáte tak, abyste neubližoval sobě ani ostatním · Pokud s něčím nesouhlasíte, nebo je vám něco nepříjemné, umíte říct NE · S nikým se neporovnáváte, protože si uvědomujete, že nejdůležitější je být nejlepší verzí sebe sama, tudíž se porovnáváte pouze se svým ,,včerejším” JÁ · Respektujete názory a svobodnou volbu druhých lidí, nemáte potřebu je povrchně soudit...