fbpx
Jaký v tobě náhlá změna evokuje pocit? Bereš změnu jako prostor pro něco nového, anebo tě naštve a zničí tvoje plány?

Jaký v tobě náhlá změna evokuje pocit? Bereš změnu jako prostor pro něco nového, anebo tě naštve a zničí tvoje plány?

Jaký v tobě náhlá změna evokuje pocit? Bereš změnu jako prostor pro něco nového, anebo tě naštve a zničí tvoje plány?  Od února 2020, kdy se Covid-19 přestal týkat pouze Dálného východu a z novinových článků a od naší vlády se na nás každý den usměje nebo spíše zašklebí nějaká ta změna ….. Mnohé ze změn, kterým jsem nuceni již přes půl roku čelit, nás velmi zasáhly a omezily. Pro ty nejmladší z nás to například znamenalo naučit se větší samostatnosti v učení a adaptovat se na „nový online výukový režim. Ačkoliv zprvu se to školákům mohlo zdát příhodné, později mnozí zjistili, že jim chybí spolužáci a jiné formy sociální interakce. Ještě hůře na tom byli  rodiče školáků, kteří najednou čelili nelehkému úkolu péče o své ratolesti v domácím prostředí, do toho nejistota stabilní práce a příjmů a jak to vše skloubit. Střední generace vysokoškoláků, středoškoláků, čerstvých absolventů a obecně mladých bezdětných lidí se sice novému, jak já říkám „Covid režimu,“ docela dobře přizpůsobila, ale i naši společenskou skupinu rozdělila. Ať už v podobě ztráty sociálních vazeb na spolužáky anebo mít důvod se ráno obléct a někam vyrazit. Jako asi největší zásah do našich občanských svobod vnímám nemožnost (beztrestně) cestovat. Cestování samo o sobě je jedna velká příležitost. Tyhle nové změny můžeš sice chápat jako hrozby, ale přináší i mnoho příležitostí. Můžeš ukázat, co v tobě je, dohnat staré resty, pěstovat nové hobby anebo začít pomáhat. Změna je příležitost a kdo ji chytí za pačesy, ten se pak s každou změnou může něco nového naučit.  V osobním rozvoji a během procesu koučování je naopak velice časté a očekávané, že...

Honza Macháček: Kam se dá cestovat bez víza nebo pouze na občanku?

Jan Macháček na konferenci Cestuj, inspiruj se a pomáhej 2020 v Třebechovicích pod Orebem Proč cestovat? Rozmluvíš se anglicky, srovnáš si myšlenky, zažiješ dobrodružství, na které budeš vzpomínat celý život a hlavně zjistíš, jak dobře se tu v ČR máme. Jak nejlépe začít, jak nebýt hloupý turista a jak cestovat tak, aby to mělo smysl. Chceš tipy na letenky, ubytování, aplikace a spoustu spoustu dalšího. Honza je spoluzakladatel cestovatelského webů Cestolet.cz a Travelakademie.cz. Více od Honzy tipů: 1. Kam se dá cestovat bez víza nebo pouze na občanku? 👉 www.cestolet.cz/clanek/zeme-bez-viza/ 🛂 2. Jak zjistit, kolik utratíte v jednotlivých zemí? 👉 www.cestolet.cz/clanek/nejlevnejsi-nejdrazsi-zeme/ 💸 3. Jak se vyhnout špatnému počasí? 👉 www.cestolet.cz/clanek/pocasi-ve-svete/ ☀️ 4. Které aplikace si stáhnout do mobilu? 👉 www.cestolet.cz/clanek/20-aplikaci-na-cesty/ 📱 5. Jak na internet na cestách? 👉 www.cestolet.cz/clanek/internet-v-zahranici/ 📡 6. Jak na levné letenky? 👉 www.cestolet.cz/clanek/prakticke-tipy-jak-koupit-letenku/ 🎫 7. Jak vybrat nejlepší sedadlo v letadle? 👉 www.cestolet.cz/clanek/jak-vybrat-sedadlo-v-letadle/ 💺 8. Jak na přestupy na letišti? 👉 www.cestolet.cz/clanek/prestup-na-letisti/ 🛬 9. Jak psát své příběhy z cest a kde je zveřejnit? 👉www.cestolet.cz/clanek/jak-napsat-cestopis/ ✍️ Více o...

Rozhovor s Mikym Škodou: Není důležité, kam cestuješ, ale jak Tě to obohatí!

  „Není není důležité, zda při cestování uvidíš VÍCE 👀, ujedeš DÁL 🏎 či vylezeš VÝŠE ⛰, ale jaký se vrátíš 🙏 a jak s tím naložíš 💡.“… říká Miky Škoda – podnikatel, vizionář a cestovatel, se kterým si popovídal Tomáš Liszka – člen týmu Rise and Shine – Osobní rozvoj. Miky Škoda je podnikatel, vizionář a cestovatel „V 17 letech jsem začal cestovat kvůli představě, že za hranicemi je líp a hledal jsem jiný domov. Po zkušenostech ze 40 zemí jsem pochopil, že jediné, co v České republice chybí, je víra v cokoliv – především v sebe sama a v lidi okolo. To se svými aktivitami snažím změnit.“ Mrkni na video, které jsme natočili na Rise and Shine: Cestuj a objevuj 2018 a poděl se s námi o dojmy v komentářích pod...
O významu života… aneb jaké stopy skutečně zanecháváš v tomto světě?

O významu života… aneb jaké stopy skutečně zanecháváš v tomto světě?

Zamyslel ses někdy nad tím, jaký je smysl tvého života? Možná to nebylo zrovna v nejvíc pozitivní chvíli… tyhle otázky nás většinou napadají, když jsme v hlubinách sebe sama… Možná jsi zrovna přišel o všechno, spadl na dno, nebo se ti prostě jen zhroutil svět a přišel jsi na to, že vše, čemu jsi doposud věřil, nebyla pravda. Možná sis jen uvědomil pomíjivost života a fakt, že nikdy nevíš, kdy ten tvůj skončí, a zda tě po něm ještě něco čeká, nebo jestli je toto vše, co pro tebe kdy bylo, je a bude. Zda jsi rozjímal o samotě v depresi u lesa, nebo u piva s přáteli není podstatné, nicméně dnes ti uvedu několik důvodů, proč (podle mého názoru) má nejen tvůj život, ať už jakkoli „obyčejný“, obrovský smysl i dopad na ostatní. Jsi proklatě inspirativní. I když si to možná vůbec neuvědomuješ… Ano, skutečně. Teď si říkáš: „To určitě, čím bych já asi inspiroval?“ No, možná bys byl překvapen… Můj příběh ze života: Kamarádka mé maminky má dvanáctiletou dceru, párkrát jsme se tak zběžně potkaly, například když byly všechny tři společně na obědě a já se jen stavila mamce něco přinést, skočila jsem si na jeden drinky a zase jsem hned odešla. Jednoduše k žádné delší a výraznější interakci nedošlo. Později mi tato kamarádka sdělila, že jsem svou autenticitou, otevřeností, upřímností a jistou nebojácností její dceru inspirovala. Jak to tak mladé děvče poznalo z těchto zběžných setkání ani mně není zcela jasné. (smích) Já měla to štěstí, že jsem se o tom, že jsem někoho takto nepřímo a nezáměrně inspirovala, dozvěděla… Ale jsem si jistá, že se tohle děje...
Vnitřní hra o sebepřijetí

Vnitřní hra o sebepřijetí

„Kdo jsem já?“ „Kdo se ptá, kdo jsem já?“ „Kdo se ptá, kdo se ptá…“ Odpověď na to, kdo jsme, náleží v celém běhu našeho života. Ukazuje nám, kým jsme byli, kým jsme teď a kým můžeme být. K něčemu máme lepší dispozice a něco je pro nás vzdálené asi jako egyptské hieroglyfy. Na to, abychom mohli někým být, se ovšem nejprve musíme přijmout. Dřív jsem trpěla na něco, co jsem sama nazvala osobnostní perfekcionismus. Osobnostní perfekcionismus je snaha o to být nejen nejlepší verzí sebe sama (což nutně neznamená perfekcionismus), ale být dobrý člověk. Za každých okolností se chovat správně – být vždycky na lidi milá, mít pro ně pochopení, naslouchat jim, být spolehlivá, dodržovat termíny, nebýt vztahovačná, používat mozek a kriticky smýšlet… a těch věcí bych mohla vyjmenovat nepřeberné množství. Spousta věcí mi není vlastních a spousta věcí mi v životě stála v cestě, a proto jsem je potřebovala odbourat. Za něco jsem ráda, že jsem to byla schopná eliminovat či zredukovat, u něčeho jsem to „vzdala“ a místo snahy se změnit, jsem se naučila se přijímat. Přijímat i svoje tzv. temné stránky. Díky svému dětství jsem vyrostla do takové egocentrické osůbky (ano, moje vnitřní dítě potřebovalo pozornost a péči, o tom ale jindy), takže jsem myslela hlavně na sebe. A samozřejmě v průběhu života mi to bylo několikrát vytknuto a já se kvůli tomu trápila. Nebyla jsem si vědoma sama sebe a neviděla jsem důsledky svých činů. Chtěla jsem se změnit, už jsem taková nechtěla být. Věděla jsem, že není správné být sobecký. (teď nehovořím o sebelásce, ale skutečnému zaměření se zejména na sebe s takovým tím postojem, že vás ostatní lidi moc nezajímají) Jenže...