Hra s názvem život – 3 tipy, jak ji hrát, aby nás bavila
Tenhle článek nebude návodem na šťastný a spokojený život. Takových je na internetu plno. Navíc… kdo jsem já, abych ti radila, co a jak máš v životě dělat? Chci ti nabídnout pouze jinou perspektivu. Inspiruj se, ale naslouchej své intuici… V životě prožíváme spoustu situací, ze kterých nám vznikají zkušenosti. Máme tendenci si více zapamatovat ty negativní, protože nás zraňují. Často máme pak sklon házet se do role oběti a lamentovat nad tím, jak je život nespravedlivý. Jenže právě ty negativní zkušenosti, to, že nedosáhneme okamžitě toho, co chceme, že ta cesta je klikatá… je to, co dělá život zábavným. Pokud tyto zkušenosti nepřijímáme, vznikají nám vnitřní zranění. A na základě těchto zranění se pak může stát, že si obdobné situace neustále do života přitahujeme, a tudíž se opakují. A budou se opakovat tak dlouho, dokud k nim nepřistoupíš jinak. Právě naše vnímání životních situací, které se nám dějí, dělá rozdíl v tom, jakým způsobem náš život prožíváme. Je to způsobené i tím, že každý mozek a jeho způsob vyhodnocování, je unikátní. Každý člověk má unikátní mentální mapy (stejně jako má jedinečné otisky prstů), a proto dva lidé nikdy nemůžou vidět jednu situaci na 100 % stejně. Ale to není ten hlavní point… Já vím, já vím… teď se možná chytáš za hlavu a říkáš si, že se na světě děje tolik nespravedlnosti, tolik bolesti, lidé si tolik ubližují… Přece to nejde „jen tak“ přijmout. Přijmout to, co se nám v životě děje, neznamená smířit se s tím. Přijetí dané situace nás dostane do neutrality, ve které se můžeme rozhodnout, jak s tím nadále nakládat. Vždycky se můžeš vědomě rozhodnout, čemu chceš věřit. Vždycky se dá najít několik různých...
Sebeláska – tisíckrát skloňovaná a stále nepochopená. Jak jsi na tom ty?
Sebeláska, dnes často skloňované slovo všude, kam se podíváte, přesto je stále považovaná za něco negativního, nežádoucího a často ji lidé zaměňují se sobectvím. Věty, jako ,,samochvála smrdí”, jsme nejspíš slýchali všichni a bohužel je stále moderní podrývat v lidech sebevědomí již od útlého věku. Navykli jsme si, že je normální si stěžovat na svůj vzhled, práci, život, prakticky na všechno. Nejhorší je, že jsme si na to navykli natolik, že pokud slyšíme, jak sám sebe někdo pochválí, když se mu něco povede, nebo že je někdo spokojený se svým vzhledem, prací (doplňte si, co vás napadne), považujeme takového člověka za namyšleného, nebo mu dokonce úspěch a štěstí nepřejeme, závidíme… V dnešním článku bych vám ráda představila svůj pohled na věc a vysvětlila, proč sebeláska nemá se sobectvím a namyšleností nic společného. Co je to tedy ta sebeláska? Sebeláska není nic víc, než stav mysli, ve kterém chováte zdravou úctu a respekt vůči sobě samému. V praxi to znamená: · Přijímáte se takoví, jací jste fyzicky i psychicky · Znáte své silné a slabé stránky a uvědomujete si, že ty silné můžete rozvíjet a slabé optimalizovat · Dokážete se pochválit za své úspěchy a netrestat se donekonečna za své chyby · Řídíte se tím, co cítíte, že je pro vás nejlepší, a konáte tak, abyste neubližoval sobě ani ostatním · Pokud s něčím nesouhlasíte, nebo je vám něco nepříjemné, umíte říct NE · S nikým se neporovnáváte, protože si uvědomujete, že nejdůležitější je být nejlepší verzí sebe sama, tudíž se porovnáváte pouze se svým ,,včerejším” JÁ · Respektujete názory a svobodnou volbu druhých lidí, nemáte potřebu je povrchně soudit...
Jak efektivně zrazovat sám sebe – moje zpověď
Jsem vizionář a cílevědomý člověk… Progress a naplňování vlastních cílů mě vždycky bavilo a baví neustále, ač mám k nim dnes odlišný postoj než kdysi. A o tom, jak to bylo kdysi a jak jsem si krásně stála v cestě, bude tento článek. Třeba se v něm najdeš. Když je cesta k cíli dlouhá… Vždycky mě podvědomě odrazovaly dlouhé cesty k mým cílům. Snažila jsem se racionálně si upravovat své strategie tak, aby to více ladilo se mnou. Cíle si rozdrobovat, připomínat si to, proč to vlastně dělám a proč je to pro mě důležité… Ale často se stávalo to, že jsem selhala, a dřív, než jsem se pustila do práce, jsem to vzdala. Preferovala jsem aktuální potěšení před tím, abych dělala aktivity vedoucí k mým cílům. Preferovala jsem si dát si ten cheesecake v kavárně, protože jsem na něj měla strašnou chuť, a dietu jsem mohla přece začít od zítřka. Preferovala jsem „dnes nezavolat na přidělené kontakty“, které mě mohly dovést k novým klientům na koučování. Preferovala jsem řešit aktuální problém, který ale vlastně nebyl vůbec důležitý, a tím odložit to pustit se do akce. Někdo tomu říká prokrastinace, můj názor je ten, že prokrastinace jsou pouze skryté strachy v podvědomí, které jsou dost často nelogické. Podvědomí je plné nelogických vzorců chování, které když objevíme, ťukáme si na čelo. Byla jsem nastavená na to zrazovat sama sebe a veškerým možným úsilím sabotovat sama sebe, což vedlo k silnému vnitřnímu konfliktu. Vědomě jsem věděla, co chci a proč to chci, ale v realitě jsem dělala vše pro to, abych to nedělala. A i když jsem to začala dělat, v půlce...
Kde opravdu nenajdeš své štěstí? 3 tipy, jak být šťastní hned teď
Čím to je, že někteří lidé jsou spokojení, a někteří, i kdybys jim nabídl neomezenou celoživotní rentu, tak budou akorát remcat a nic jim nebude dost dobré? Všichni chceme být šťastní (možná) a hledáme způsoby, jak toho štěstí dosáhnout. Doufáme, že po několika zmařených pokusech, situacích, které nevyšly podle našich představ, konečně na tu naši studničku štěstí narazíme… Nemůže se nám přeci věčně nedařit, ne? Vydáme se na cestu, při které věříme tomu, že štěstí je podmíněná komodita. „Určitě mi pomůže nové auto nebo mobil. Ne! Jsem sám a potřebuju vztah a založit rodinu, jinak šťastný nebudu!“ Začneme si plnit tyto cíle, které nás na chvíli uspokojí… a zjistíme, že ten naplňující pocit se opět vytrácí… je dočasný. Stanovíme si další a další mety, větší plat, lepšího přítele, nový dům a u každé z nich doufáme, že to bude to „ono“. Hledat štěstí vně je jako když se pes honí za vlastním ocasem Jak už jsem výše podotkla, pocit štěstí, naplnění a potěšení jsou dočasné, pokud je spojujeme s dosažením našich met. Je to úplně stejné, jako když jsme jako malé děti našly pod stromečkem vytouženou hračku – byly jsme štěstím bez sebe. Po čase nás vždy přestala bavit, zvykly jsme si na to, že jí máme a chtěly jsme jinou. V dospělosti to funguje úplně stejně, jen jsme ve výběru svých „hraček“ maličko náročnější. Princip ovšem zůstává. Žádná vnější okolnost, věc nebo dokonce konkrétní člověk nás nedovede udělat trvale šťastnými. Dokážou na chvíli nasytit naši touhu a přinést nám dočasně pocit uspokojení. Po čase se ale nespokojenost či pocit vnitřní prázdnoty opět vrátí. Výsledkem je, že nejsme nikdy trvale spokojeni se svým...